Slovo narcista se dnes používá skoro pro každého, kdo je sebestředný nebo náročný na okolí. V psychologii ale narcistická porucha osobnosti znamená něco mnohem přesnějšího a mnohem vzácnějšího než jen nepříjemnou povahu. Je to diagnóza, kterou smí stanovit jen odborník, a řídí se konkrétními kritérii.

Tenhle text se drží odborného vymezení. Co diagnózu odlišuje od běžné sebestřednosti, jak podle dosavadních poznatků vzniká a jaké má formy. Pokud hledáte spíš praktické signály, podle kterých byste poznala narcistického partnera v běžném vztahu, tomu se věnuje samostatný text.

Kde končí běžný narcismus a začíná porucha osobnosti

Zdravá dávka sebevědomí a i určitá míra sebestřednosti patří k lidské povaze. Skoro každý má chvíle, kdy si přeje pozornost nebo obdiv o něco víc, než by si sám přiznal. To ještě neznamená diagnózu.

O poruše osobnosti se mluví teprve tehdy, když vzorec chování je trvalý, projevuje se ve většině oblastí života, a hlavně vážně narušuje fungování člověka i lidí kolem něj. Nejde o to, že je někdo občas domýšlivý po úspěchu v práci. Jde o dlouhodobý, rigidní způsob vnímání sebe a druhých, který se táhne roky a nemění se podle situace.

Diagnostická kritéria navíc musí být přítomná už od rané dospělosti, ne že se objevila náhle po čtyřicítce kvůli úspěchu v kariéře. Pokud se sebestřednost objevila až v souvislosti s konkrétní životní změnou, jde spíš o reakci na okolnosti než o poruchu osobnosti v klinickém smyslu.

Nejpodrobnější popis nabízí americká příručka DSM-5. Mezi devíti znaky narcistické poruchy osobnosti uvádí mimo jiné přehnaný pocit vlastní důležitosti, potřebu nadměrného obdivu, přesvědčení o vlastní výjimečnosti, nedostatek empatie k druhým a sklon využívat druhé lidi ve svůj prospěch. Aby šlo o diagnózu, musí být přítomných alespoň pět z těch devíti znaků a musí trvat dlouhodobě, ne jen v období stresu nebo úspěchu.

V Česku se přitom oficiálně diagnostikuje podle klasifikace MKN-10, která narcistickou poruchu osobnosti jako samostatnou položku nevede. Spadá do skupiny jiných specifických poruch osobnosti pod kódem F60.8. Proto se s tímhle označením setkáte spíš v odborné literatuře a v psychoterapii než na lékařské zprávě.

Poruchy osobnosti se obecně definují jako trvalé vzorce prožívání a chování, které se výrazně odchylují od očekávání dané kultury, jsou rigidní a projevují se napříč situacemi, ne jen v jedné oblasti života. Narcistická porucha osobnosti patří do širší skupiny poruch osobnosti a sdílí s nimi tenhle základní rys: člověk s poruchou nemá k dispozici širší repertoár chování, ze kterého by si mohl vybrat. Reaguje pořád stejným, rigidním způsobem, i když mu to škodí.

Jak často se porucha vyskytuje

Narcistická porucha osobnosti není běžná diagnóza. V populaci se vyskytuje podstatně vzácněji, než by odpovídalo tomu, jak často se slovo narcista dnes používá v běžné řeči. Přesná čísla se mezi studiemi liší a záleží i na tom, jakou diagnostickou metodu odborníci použili, proto se raději vyhýbáme konkrétnímu procentu.

Odborná literatura popisuje, že diagnóza bývá častěji zaznamenána u mužů než u žen, i když se to může měnit v závislosti na tom, jak citlivě dané prostředí kritéria interpretuje. U žen bývá porucha někdy přehlédnuta nebo nesprávně zaměněna za jinou diagnózu, protože se stejné vnitřní prožívání může navenek projevit trochu jinak.

S čím se narcistická porucha často pojí

Narcistická porucha osobnosti se zřídka vyskytuje úplně izolovaně. Odborníci často popisují souběh s dalšími potížemi, hlavně s depresí, úzkostnými stavy nebo se zneužíváním alkoholu a jiných látek. Typické bývá i to, že se deprese objeví právě ve chvíli, kdy okolnosti (ztráta postavení, konec vztahu, neúspěch) naruší okázalou fasádu, na které člověk s poruchou dlouhodobě stavěl své sebehodnocení.

Souběh s dalšími potížemi komplikuje i samotné rozpoznání poruchy. Terapeut, ke kterému člověk přijde kvůli depresi, může narcistický vzorec odhalit až v průběhu delší spolupráce, ne hned na první schůzce.

Proč se slovo narcista dnes používá tak často

Na sociálních sítích a v běžných rozhovorech se pojem narcista rozšířil natolik, že se dnes používá skoro pro každého sobeckého, neomaleného nebo náročného člověka. Tenhle populární výklad je ale mnohem širší, než co pojem znamená v odborném slova smyslu.

Rozšíření pojmu má i praktický dopad. Někteří lidé si podle povrchních seznamů příznaků z internetu “diagnostikují” bývalého partnera, aniž by ho kdy viděl odborník, a používají to jako vysvětlení pro každé selhání vztahu. Tenhle zjednodušující přístup není fér ani přesný. Vztah může skončit z celé řady důvodů, aniž by jeden z partnerů měl poruchu osobnosti.

Zároveň to neznamená, že by se slovo nemělo používat vůbec. Popisovat konkrétní chování, třeba přehnanou potřebu obdivu nebo neschopnost uznat chybu, je v pořádku. Rozdíl je v tom, jestli mluvíte o chování, nebo rovnou stanovujete diagnózu, na kterou nemáte odborné vzdělání ani dostatek informací.

Jak podle odborníků narcistická porucha vzniká

Přesná příčina není jednoznačně daná. Odborníci spíš popisují kombinaci faktorů, které se v konkrétním člověku sejdou, než jedinou příčinu.

Do hry vstupuje genetická dispozice, tedy určitá povahová náchylnost, se kterou se člověk narodí. K tomu se přidává výchova a rané vztahy s rodiči nebo pečujícími osobami. Zajímavé je, že k narcistickému vzorci může vést zdánlivě protikladná výchova. Na jedné straně přehnané, nekritické vychvalování dítěte, které mu vštípí pocit výjimečnosti bez reálné opory. Na druhé straně chlad, kritika nebo nedostatek citové odezvy, kdy si dítě vytvoří okázalou fasádu jako obranu proti pocitu, že není dost dobré.

V obou případech jde o narušenou vazbu mezi tím, jak se dítě cítí uvnitř, a tím, jak se navenek prezentuje. Dospělý, který touto cestou prošel, se pak často navenek jeví sebejistě, ale uvnitř nese křehké, snadno zranitelné sebehodnocení, které si chrání obdivem, kontrolou nebo znevažováním druhých.

Tahle křehkost stojí i za typickou reakcí na kritiku, které se v odborné literatuře někdy říká narcistické zranění. Běžná připomínka nebo neúspěch, který by jiný člověk zpracoval s mírnou nelibostí, dokáže u člověka s narcistickou poruchou vyvolat neúměrně silnou reakci, hněv, pohrdání nebo náhlé stažení se, protože se dotkne přesně toho křehkého jádra, které se navenek tak pečlivě skrývá.

Dva hlavní typy narcistické poruchy

Odborná literatura rozlišuje dvě odlišné podoby, které se navenek projevují jinak, i když jádro poruchy je podobné.

  • Grandiózní (okázalý) narcismus – navenek nápadný, sebevědomý, dominantní. Tenhle typ vyhledává pozornost, rád je středem dění, snadno se povyšuje a špatně snáší, když ho někdo kritizuje nebo přehlíží.
  • Vulnerabilní (zranitelný) narcismus – navenek spíš plachý, přecitlivělý, s pocitem, že mu svět křivdí. Uvnitř ale nese stejnou potřebu obdivu a stejnou přecitlivělost na kritiku, jen ji neprojevuje okázalostí, nýbrž urážeností a stažením se do sebe.

Právě druhý typ bývá těžší rozpoznat. Člověk s vulnerabilním narcismem nepůsobí povýšeně, spíš zraněně a smutně, takže okolí ho vnímá jako citlivého člověka, ne jako někoho s poruchou osobnosti. Přesto může mít podobně narušenou schopnost empatie a podobný sklon obracet každou situaci ve svůj prospěch.

Odborná literatura zmiňuje i závažnější variantu, které se říká maligní narcismus. Kombinuje typické narcistické rysy s dalšími prvky, jako je sklon k manipulaci, chladná lhostejnost k utrpení druhých, případně sklon obviňovat okolí a vnímat svět jako trvale nepřátelský. Tahle podoba bývá ve vztazích nejnáročnější a nejvíc ohrožující pro toho, kdo se s ní potýká.

Kdo diagnózu stanovuje a jak

Narcistickou poruchu osobnosti nelze stanovit sama sobě podle seznamu příznaků na internetu, ani ji nelze stanovit u partnera nebo rodinného příslušníka bez odborného vyšetření. Diagnózu určuje klinický psycholog nebo psychiatr na základě podrobného rozhovoru a dlouhodobého pozorování, ne na základě jednoho dojmu nebo jednorázového chování.

Součástí posouzení bývá i to, jak dlouho vzorec chování trvá a v kolika oblastech života se projevuje. Odborník se ptá nejen na partnerský vztah, ale i na chování v práci, v přátelstvích a v rodině, protože izolovaný problém jen v jednom vztahu ještě nemusí znamenat poruchu osobnosti. Může jít třeba o reakci na konkrétní náročnou situaci, ne o trvalý rys.

Další komplikace je v tom, že lidé s touto poruchou jen zřídka vyhledávají pomoc sami. Do péče odborníka se dostávají spíš kvůli jiným potížím, například depresi nebo problémům ve vztahu, a teprve tam se ukáže, že v pozadí stojí narcistický vzorec myšlení. Vlastní náhled na problém, tedy schopnost připustit si “možná je chyba i na mé straně”, bývá u lidí s touto diagnózou omezený, což terapeutickou práci dál komplikuje.

Pokud vás zajímá, jak takový vzorec chování vypadá v praxi u partnera a jak ho poznat v běžném vztahu, tomu se věnuje jiný, praktičtější text. Tady jsme se drželi spíš toho, co o poruše říká odborná definice.

Dá se narcistická porucha osobnosti léčit

Léčba poruch osobnosti obecně bývá dlouhodobější a náročnější než léčba jiných psychických potíží, protože nejde o akutní stav, který se objevil nedávno, ale o hluboce zakořeněný způsob vnímání sebe a světa, který se formoval roky. U narcistické poruchy k tomu přistupuje ještě jedna komplikace. Člověk s touto diagnózou má často problém přiznat si, že něco není v pořádku, protože přiznání chyby ohrožuje právě tu křehkou sebehodnotu, kterou si okázalou fasádou chrání.

Přesto terapie možná je a u části lidí s touto diagnózou přináší zlepšení, hlavně pokud do ní vstoupí sami a s motivací, ne pod nátlakem partnera nebo rodiny. Psychoterapie se obvykle zaměřuje na to, pomoct člověku vybudovat stabilnější, méně křehké sebehodnocení, které nebude tak závislé na neustálém vnějším obdivu, a na rozvoj schopnosti empatie k druhým lidem.

Pro partnery a rodinné příslušníky bývá důležité vědět, že není v jejich silách někoho “vyléčit” láskou, trpělivostí nebo tím, že mu dají dost pozornosti. Změna, pokud vůbec nastane, musí vycházet od člověka s poruchou samotného, ideálně s odbornou podporou.

Na co si dát pozor

Nálepkovat lidi jako narcisty jen podle jednoho nepříjemného zážitku není fér ani přesné. Sobecké chování, žárlivost nebo neochota se omluvit mohou mít spoustu jiných příčin než poruchu osobnosti.

Zároveň platí, že vztah s člověkem, který má narcistické rysy, ať už jde o diagnózu nebo jen o výraznou povahovou tendenci, bývá dlouhodobě náročný a vyčerpávající. Pokud v takovém vztahu žijete, nemusíte čekat na to, až padne přesná diagnóza. Stačí, že vám vztah dlouhodobě ubližuje, a to je dostatečný důvod hledat podporu, ať už u psychologa, nebo u lidí, kterým věříte.

Shrnutí

Narcistická porucha osobnosti je klinická diagnóza s přesnými kritérii, ne jen synonymum pro sebestřednost. Vzniká z kombinace vrozené dispozice a raných zkušeností, projevuje se ve dvou odlišných podobách, okázalé a zranitelné, a stanovit ji smí jen odborník po důkladném posouzení, ne laik podle seznamu na internetu.

Pro partnery a rodinné příslušníky je nakonec nejdůležitější tohle: přesná diagnóza je věc odborníků, ale vaše vlastní pohoda a bezpečí nečekají na to, až padne. Pokud vztah s narcistickými rysy dlouhodobě ubližuje, má smysl hledat podporu bez ohledu na to, jestli je nakonec potvrzena klinická diagnóza, nebo jde “jen” o výraznou povahovou tendenci.